poslal Nepřihlášený Nebeské mlčení.
Mystická dáma v
bezbožném šeru,
zraněná mysl ze
zrady kléru,
až z toho víra
duši opouští.
Samotná se svým
samaritánským dílem,
ta životní snaha
její ryzí,
žel pro vinu cizí
minula se cílem
její pomoc maličkým.
Avšak Bůh to vidí odměnu svou v nebi sklidí.
Na konci až zazní mocný Hlas
pak pravdy jas osvětlí její úděl.
Ze sebe dávat chtěla víc než sama měla.
Nádoba hliněná těsná duše cela co vylétnout by chtěla k nebi Bohu vstříc.
Pokorně u Jeho trůnu říct.
Promiň, nedokázala jsem nic.
Nastalo ticho, mlčení nebeské.
A v něm nicotné zrnko v mystické vizi v marnosti smrti navždy v půdě mizí.
A zničehožnic..
Drobnou hrudku jako rýček
ze zrnka hrobu odvalil malinký klíček.
Vyrazil vstříc světu kde pro smrt není místa,
poslušný příkazu spasitele Krista,
A ve věčné kráse zaskvěl se hrdě zlatý klas.
Jako zvon zazněl mocný Boží Hlas.
Tvým úkolem milá dcero nebylo napravovat bezbožné šero.
Byla jsi hlasem svědomí.
Byla jsi nadějí.
Byla jsi jiskrou v oku dětem jako ty zrazených světem.
Čekají na Tebe v nebi tam,
kde není zrada ani klam.
Kde není bolest duše, těla.
Kde je všechno tak jak jsi z dobroty srdce chtěla.
